Otevírací pohádka vylovila z oceánu Největší poklad

Kdybych chtěla začít nějakým klišé, řekla bych, že největším pokladem je porozumět si i beze slov. A vlastně bych už nemusela pokračovat a dlouze se rozepisovat o prvním představení letošní Kopřivy - pohádce Největší poklad. Ale to by byla škoda, protože jestli jste ještě neslyšeli o brněnském Divadle Neslyším, je nevyšší čas se o něm něco dozvědět.

Petra Vaňurová a Karel Heřman. FOTO: Robert Waschka.

Cesta neslyšící čarodějnice Petry a jejího ukecaného havrana Karla za pokladem je nápaditou, překvapivou a barevnou hrou s obrazy, symboly a zvuky. Bílé deštníky jsou zrcadlem mořských ryb a potvor. Karel Heřman je tropickým ostrovem i modrou velrybou.

Oba hrají s nasazením, energií a svůdnou hravostí, nakažlivou především pro děti, třeba malého Františka z obecenstva.

Subtilní příběh o cestě za přátelstvím se tak stává dokonale fungující fantazijní hrou. Slova se tu mění v poetické symboly znakového jazyka, rytmus se stává společnou hudbou.

Děti nadšeně reagují na živelné pohybové herectví Petry Vaňurové, mě baví její grimasy včetně přesného plazení jazyka při soustředění. Do děje se tak postupně nechají zatáhnout i dospělí, kteří se na začátku tvářili, jak jsou nad věcí.

Karel Heřman jako velryba. FOTO: Robert Waschka

Hra Největší poklad měla premiéru 9. listopadu loňského roku, jak mi v šatně po představení říkají oba herci. Je to jejich třetí společná práce. Hudebník Karel Heřman, zpěvák brněnské skupiny Čankišou však podotýká, že je to nejtěžší představení ze všech. Musí tu zpívat, bubnovat, hrát, pohybovat se, pracovat s rekvizitami, dodává Petra Vaňurová. "Mě ale baví si hrát," usmívá se Heřman. A přestože je představení určené především dětem, oba herci jsou potěšení, že na ně chodí i dospělí. "Děti jsou skvělí diváci - fandí nám, komentují děj, čarujou s náma," konstatuje Heřman.

Dětské nadšení dokládá i hodnocení představení od malých diváků - Františka a Klárky.

Klárka: „Mě se nejvíc líbilo, jak ta holka tančila.“

František: „No tak mě se nejvíc líbilo, jak tančil ten kluk.“

Klárka: „Popleto! Ten pán zpíval.“

Diváci František a Klárka. FOTO: Robert Waschka

František: „Aha, jsem to ale popleta. Tak mě se nejvíc líbilo, jak ten pán zpíval.“

Hra je dalším počinem brněnské režisérky Zoji Mikotové. V její řežii na Kopřivě už v roce 2007 vystoupilo Divadlo Neslyším a v roce 2004 atelier neslyšících DiFa JAMU.
Lenka Waschková Císařová