neděle 15. dubna 2012

Léčila, léčí a léčit bude


Šestadvacátý ročník přehlídky netradičních divadel, Kopřiva 2012, je kompletně sklizený. Protože tato droga(!) je nejúčinnější na jaře a diváci měli možnost si z ní utrhnout právě o jarním víkendu 13. – 14. 4., bude snad její léčivý účinek maximální.


Podle Martina Režného a Luďka Richtra, letošní kopřivové poroty, působí na lidský metabolismus nejpovzbudivěji Kontra, slovenské divadlo, které se první den Kopřivy divákům předvedlo s hrou Hamlet. Peter Čižmár a Peter Cibula si u poroty vybojovali cenu za tvůrčí přínos i cenu za nejlepší herecký výkon.


Diváci cítili léčivé účinky Kopřivy nejvíce v Labyrintu světa, představení odehraném pro změnu ne dvěma, ale jedním hercem. Jeho autor, Víťa Marčík, si tak z Kopřivy 2012 odvezl cenu diváka.
Dramaturg Kopřivy, Jiří Cachnín, divákům připravil výživné kopřivové menu. Klauniáda, studentské divadlo, drama i komedie, pantomima, alegorie i scénické čtení. Každý si tedy mohl vybrat představení přesně podle neduhů, které jej trápí.
text: Barbora Fialová, foto (1,2) Pavel Reissmann, foto (3) Tomáš Rychetský

Až do labyrintu srdce

TEÁTR VÍTI MARČÍKA, Hosín „LABYRINT SVĚTA“

Jedna velká krabice a spousta kufrů. Co se v nich asi skrývá? Mnoho příběhů a zážitků, přitom jen jeden herec. Víťa Marčík žije každým momentem, aby publiku sdělil své poselství. Stejně jako Jan
Ámos Komenský ve své knize.


Náročné téma zaobalené do úžasné vyčerpávající performance. Pohled na svět skrze velké křivé brýle a stále visící oprátka na krku. Energické hudební doprovody.





Po dlouhé pouti složitým labyrintem světa nacházíme ráj, avšak uvězněný za mřížemi. Na samém dně, kde je uschováno jeho srdce, leží železná klec. Zdá se, že je uzamčena visacím zámkem, ale zdání klame. Tou pravou příčinou uzavřenosti srdce je naše rozhodnutí a my sami. Tma v našem nitru nás dokáže oslepit a i ticho uvnitř dokáže řvát. Odpověď hledejme každý sám v sobě.

Text a foto: Tomáš Rychetský

Vážný humor nevážně

TÚLAVÉ DIVADLO, Bratislava SK „CYRANO, ALEBO BALÁBILÉ O NOSE“

Netradiční kombinace situačního a nakažlivého humoru spolu s vášnivým příběhem o bájném hrdinovi Cyranovi dokázala vytvořit uvolněnou atmosféru, kterou sám hrdina mohl nasávat skrze půlku bagety na svém nose.


Kytky zalévané absintem, karikaturní pózy za sklem, zjištění, že šanson vznikl kloktáním alkoholu nebo ukázka toho, jak doopravdy vypadá válka, když se vlastně ani nikomu válčit nechce a také spousta nelogiky, nadsázky a grotesky. To vše bylo možné najít v originálním pojetí původně historické hry o hlubokých citech. Komedie Túlavého divadla byla zakončena fiaskem. Cyrano měl umřít. Ale nemohl skonat dříve, dokud prosebně nevyslovil: „Tak už neváhaj a bodni ma!“

text a foto: Tomáš Rychetský


sobota 14. dubna 2012

Příběhy před i za dveřmi

PREŠPORSKÉ DIVADLO, Bratislava, SK "DVERE"

Dveře dominující jinak prázdné scéně mají svůj vlastní smysl, jejich průchodem se dostáváme do baru, do bytu, nebo se ocitáme osamoceni na ulici. Porozumění diváků vyžaduje klíč, který se na jevišti zhmotňuje a možná se až příliš názorně používá k odemykání černých dveří.

Prolíná se zde několik rovin příběhu. Manželé v zelených trepkách nejsou dokonalým párem, nesmyslné hádky postupně gradují. Stejně jako se už nedá opravit jejich dálkový ovladač krachuje i jejich křehký vztah. Zpívající žena před barem je symbolem bídy člověka, žebrá na ulici a nabízí své tělo opilému spisovateli, který touží po krásné Marion. Ta se schovává za maskou svůdné tanečnice a svaté madony. Závislosti všech postav se stávají vládci nad lidským životem. Možná existují zadní vrátka a cesta ke spasení. Tragické životní osudy však nemusí vést k napravení a otevřené dveře nemusí být vždy ty správné.

Text: Markéta Horká, Foto: Tomáš Rychetský

Kopřiva k uctění památky


26. ročník Kopřivy je věnován památce ZDEŇKA ČECHÁČKA. Dlouholetému rádci, porotci a donátori Kopřivy.

foto: Dagmara Petrášová
- http://www.orfeus.cz/06zdivadla/clanky/120311_cechacek.htm

Nejúčinnější na jaře – 26. Kopřiva



První polovinu Kopřivy sklidili diváci, organizátoři i herci včera, v pátek třináctého. Ze dne nešťastného ale vyrůstá šestadvacátý ročník statné vytrvalé a léčivé Kopřivy, přehlídky netradičních divadel. Tahle rostlina si zkrátka v překonávání různých nástrah a překážek přímo libuje a rozhodně nemá paraskavedekatriafobii (chorobná obava z data „pátek třináctého“).



V prvním dni přehlídky se divákům nejvíce líbilo shakespearovské představení Hamlet, se kterým na Kopřivu přijeli Peter Čižmár a Miki Macala z novospišského divadla Kontra. Slovenští herci dokázali v téměř dvouhodinové hře ztvárnit všechny hamletovské postavy. Úspěch si také zajistili jejich začleněním do představení a svou bezprostřední blízkostí k divákům. Druhé místo zatím obsadilo divadlo Kufr se svým klaunovsko-akrobaticko-žonglovacím představením.

Upozornění: Kopřivu lze podávat i dlouhodobě a bez jakýchkoliv kontraindikací!!!

text: Barbora Fialová, foto: http://www.facebook.com/Pavel.Reissmann.Photography

Utopenci a kysané zelí vyděsili Kopřivu


Stonožka a Bradbury nás zavedli do světa plného tmy, děsu a nezodpovězených otázek. Dokonce ani otázku obsahu nádoby žádný z herců úplně neobjasnil.



Za oponou jeviště se utvořila malá komorní scéna, do které herci napasovali vážnost životních situací. V nádobě viděli děsivé situace. Od topení koťat, přes znásilnění, až po ztrátu vlastního dítěte.





Ve chvíli, kdy ale tekutina v nádobě zrudla už nebylo pochyb o tom, že děj právě vyvrcholil vraždou. Jednoduchost děje i dialogů a opětovné zakončování scén neproniknutelnou tmou dodaly hře stabilitu a ráznost.

text: Lucie Kolářová, foto:
http://www.facebook.com/Pavel.Reissmann.Photography

Slovenský mim čelil zásahům shůry

V doprovodu violoncella, tedy kromě gestikulace a mimiky i za pomoci hudby, předvedl Miro Kasprzyk "l'udové múdrosti".

Jablko daleko od stromu nepadne. Kdo de teba kameňom, ty doňho chlebom... Tyto a mnohé další přísloví, pořekadla, či biblické výroky jsme mohli shlédnout závěrem pátečního programu. Když zrovna neházel mezi publikum kuličky hrachu, pokoušel se s ním "komunikovat". Ale vzhledem k pozdní noční hodině... ako by hrach na stenu hádzal.

text: Lucie Kolářová, foto: http://www.facebook.com/Pavel.Reissmann.Photography

Emoce tváří v tvář

Postupným stmíváním venku se i na jevišti dostáváme stále k temnějším tématům. Hamlet jako divadlo dvou herců je působivou přehlídkou královské vraždy, viny a pomsty.

Hamletova zmučená duše se po celou dobu zmítá mezi iluzí, lží, šílenstvím a je neustále klamána. Výmluvné černé kostýmy nám stále připomínají smutek. V kontrastu s bílými maskami, které zobrazovali prvky divadla na divadle jsme mohli vidět děsícího se králova vraha, Hamleta, ale i královnu.

Scénu tvořili samotní diváci, kteří se stali součástí inscenace. Díky židlím vznikla velká životní křižovatka. Příchody a odchody různými směry určovaly jednotlivé postavy. I s touto minimalistickou scénou rozehráli herci představení plné úzkostné atmosféry. Zároveň nám však vtiskli představu, že všichni víme co jsme, ale nevíme, co z nás může být.

Jednotlivé scény byli rozdělovány střihem, tmou a údery na gong. Propracovaná psychologie postav postačila hercům, aby se ve fragmentárních replikách neztratili. „Usmívat se a přitom být lotrem“. Chvílemi se stává Hamletem každý z nás.

text: Markéta Horká, foto: http://www.facebook.com/Pavel.Reissmann.Photography

Jak zpříjemnit čekání u zubaře?



Letošní přehlídku netradičních forem divadla zahájilo Divadlo KUFR s inscenací Dvojka (vpravo nahoře). Jednoduchá scéna nabízela pohled na dvě obyčejné dřevěné židle. Fantazie diváků byla zaměstnána nejen barevnými kostýmy Boženy Vytrvalé a Květy Růžové. Barevné rozlišení symbolizovalo dva jiné světy, dva jiné prožitky, ale postupně zelená a růžová barva splývala pomocí prvků akrobacie v jednotu. Nervozita stoupá a někdy není možné sedět na místě, ani pověsit kabelku na háček.

Žonglování spojené s akrobatickými prvky a příběhem dvou žen v čekárně u zubaře se proměňovalo v klaunskou přehlídku sportů. Chvílemi jsme se ocitali na tenisovém a baseballovém hřišti, lyžařském svahu, cyklistické dráze, v cirkuse a nechyběla ani běžecká trať a veslování. Čekárnu u zubaře nám připomínal zvuk zubní vrtačky a bolestivý jekot pacienta uvnitř. Tíživá atmosféra byla umocňována tikajícími hodinami. Květa Růžová se ve chvílích, kdy se ozývaly pravidelné údery, hroutila s nateklou pusou od bolesti zubu na dřevěnou židli.


Protiklady se přitahují a tak se křehkost i síla, ostré pohyby i jemné ladné taneční kroky proměňovaly během celého představení plného zvratů a převratů v příjemné zapomnění na čekárnu u zubaře. Dojemné zubní „sólo“ se neslo sálem a po chvíli si jej trylkovaly i děti v zadních řadách. Zkrátit čas v čekárně se dá určitě i lehkým posilováním s lahví pro sportovce, na které navazuje dramatická taneční show s časopisem. Scéna v růžovém nádechu slibuje v kombinaci s chytlavou hudbou další experiment s kuželkami a míčky. Příjemným zamyšlením na konci je, zda jsme se nacházeli celou dobu v čekárně u zubaře nebo ve světě nekonečných možností a snů. Prosté nazutí bot a tikání hodin nás opět vrátí do čekárny. Z imaginárních dveří se ozve „Nachystá se další“. Kdo se odváží vejít do zubní ordinace?

text: Markéta Horká, foto:
http://www.facebook.com/Pavel.Reissmann.Photography

středa 13. dubna 2011

Kopřiva 2011 - tisková zpráva

KOPŘIVA 2011 v dramaturgii Jiřího Cachnína
Katolická beseda v Kopřivnici
8. a 9. dubna 2011

Jubilejní pětadvacátý ročník přehlídky netradičního divadla v dramaturgii Jiřího Cachnína proběhl o víkendu v Katolickém domě v Kopřivnici a v Kulturním domě ve Štramberku. Festival nabídl tradičně komedie, drama, studentské divadlo i divadlo jednoho herce, zastoupena byla čtyři česká a čtyři slovenská divadla. Festival navštívilo celkem 705 diváků.
„Snažíme se stále dělat tradiční přehlídku netradičního divadla. Neděláme pustou komerci, vybudovali jsme si za ta léta jméno právě na tom, že přispíváme k bourání bariér, například mezi slyšícími a neslyšícími. Podporujeme místní divadla, přivážíme netradiční představení ze Slovenska a Polska. Letos jsme se zaměřili především na slovenská divadla a na výběr převážně vážných témat,“ konstatoval dramaturg Kopřivy Jiří Cachnín.
Tříčlenná porota udělila ceny přehlídky – za herecký výkon cenu Vlado Benkovi za roli v Pastierovi; za tvůrčí počin získal cenu Víťa Marčík za Pašije. Cenu diváka získalo Túlavé divadlo za Romea, Júlii a vírus.
Kopřivu 2011 zahájilo brněnské Divadlo Neslyším s hravou čarodějnickou pohádkou Největší poklad. Následovalo kopřivnické DS Na značky, Údivadlo s napínavou a děsivou adaptací povídky Raye Bradburyho s názvem Ve dne spím, v noci ne, ale sova nejsem, ve 3D. Víťa Marčík je na Kopřivě zárukou velkého diváckého zájmu. Letošní představení Teátru Víti Marčíka s názvem Pašije bylo o to lákavější, že se odehrálo v kopřivnickém kostele svatého Bartoloměje. Pašije byly divácky nejúspěšnějším přestavením prvního dne přehlídky, navíc získaly cenu za tvůrčí počin. Páteční program uzavřel příběh ze života slovenského Pastiera v podání Levočské divadelné spoločnosti. Civilní, ale velmi přesvědčivý herecký výkon Vlado Benka v něm ocenila porota jednou z cen. Sobotní odpoledne patřilo bratislavskému Túlavému divadlu, jehož komediální tragédie Rómeo, Júlia a vírus vyvolávala v nadšených divácích záchvaty smíchu, divadlo také získalo cenu diváka. Zážitek ještě umocnilo krásné prostředí štramberského Amfiteátru pod Starou věží. Rozjařenou náladu obecenstava vyrovnalo následně vážné téma představení Cely, scénického konceptu pro jednoho herce v podání bratislavského Divadla P.A.T. A následovala znovu komedie, znovu v podání slovenského divadla, a znovu na venkovní scéně. Vtipný „horor“ na motivy slovenských pověstí s názvem Žena, Pánboh, čertisko a sedem zakliatych před rozesmátým obecenstvem odehrálo Staré divadlo Karola Spišáka v Nitre před Katolickým domem v Kopřivnici. Přehlídku uzavřelo opět vážné téma války a jejích důsledků na příběhu rodiny žijící v domě po odsunutých Němcích, které ostravské Divadlo Silesia představilo ve hře Trash story.
V rámci doprovodného programu si návštěvníci v pátek zatancovali na koncertě skupiny Tatroska a v sobotu si poslechli francouzské šansony v podání skupiny Hluční sousedé.

Pro další informace kontaktujte dramaturga přehlídky Jiřího Cachnína
Tel.733 676 672 , email: cachnin@seznam.cz

sobota 9. dubna 2011

Skandál a korupce v porotě. Vyhráli Benko, Marčík a Túlavé divadlo

Dlouhé měsíce jsme investigativně pátrali a dnes máme konečně důkaz. V porotě Kopřivy dochází ke korupci, porotci by měli okamžitě rezignovat na své funkce. Říkali jsme si - proč to jen dělají? Proč obětují víkend zrovna divadelní přehlídce. A teď máme odpověď - brousili si totiž zuby na ceny.
Porotci (si) rozdělují ceny. Luděk Richtr (vlevo)
a Robert Waschka. FOTO: Lenka Waschková Císařová
Dnes při vyhlašování cen se vše provalilo. Porota sice vyhlásila vítěze jednotlivých kategorií - za herecký výkon udělila cenu Vlado Benkovi za roli v Pastierovi; za tvůrčí počin získal cenu Víťa Marčík za Pašije. A porotci oznámili i cenu diváka - podle předpovedí našeho on-line zpravodajství se vítězem stalo Túlavé divadlo za Romea, Júlii a vírus.
Ale teď vážně. Porotci si sice na fotkách předávají ceny sami sobě, je to ale pouze nouzové řešení. Výherci totiž již z Kopřivnice odjeli. Jirka Cachnín jim ceny doručí dodatečně. (lwc)

Těžké otázky

Jestliže hra Trash story otevírá obtížné otázky nedávné historie, na které bychom chtěli možná zapomenout, stejně těžké otázky si musíme zodpovědět po jejím zhlédnutí. 
Snacha - syn - matka. Napětí zaručeno.
FOTO: Robert Waschka
Zvolené téma je složité už ve svém základu a pokusem o jeho uchopení si Divadlo Silesia nastavilo nesmírně vysokou laťku. Jako milovník divadla si snahy herců velmi vážím. Jako divák, či dokonce kritik představení si musím zabývat tím, zda se jim takto vysoko nastavenou laťku podařilo překonat. Či dokonce tím, zda toto překonávání bylo sebejisté, ladné, se silným uměleckým dojmem. Bohužel musím konstatovat, že i když místy výkony jednotlivců dávaly tušit hloubku a možnosti tématu, celek nefungoval.
Představení postrádalo elementární gradaci, pochmurného tónu bylo dokonce příliš, civilního nadhledu pak bytostný nedostatek. Text hry, přeložený z polštiny, byl pojat velmi formálním, běžně neslyšeným jazykem. Možná právě proto působily postavy neživotně. Profesionalita herců se projevila v kvalitně vedeném dialogu, herci hráli spolu a ne každý za sebe.
Silná témata nastolená v tomto kusu by zasloužila citlivější práci s jazykem, méně škrobený přístup a civilnější, intimnější zpracování. Robert Waschka, Lenka Waschková Císařová

Žena, Pánbůh a strašlivá prča

Zázraky se ještě dějí. Osamělé ženy sice znají dokonale povahu muže, ale žijí s kočkou. Ovšem při troše štěstí narazí na kouzelnou PNS budku, která se mávnutím proutku mění v nebe, jemuž kraluje slovenský Bůh. Pro upřesnění - to znamená, že Bůh je Slovák!
Hlavní hrdince se právě zjevili
andělé a slovenský Bůh
FOTO: Robert Waschka
Divačka se baví na představení.
FOTO: Robert Waschka
Na větrem zmítané, prochladlé pouliční scéně pak před vámi v podání Starého divadla Karola Spišáka v Nitre v představení Žena, Pánboh, čertisko a sedem zakliatych defilují křehcí andělé hrající jazzík přímo od podlahy. A ve vzduchu se vznáší metrový smrtihlav, tedy spíše odporná masařka. Když nezvedené ženě Bůh přidělí sedm mužů a sedm zkoušek, čeká ji na závěr smrt nebo láska (u někoho splývá obojí s manželstvím).
Ženské časopisy jsou droga. FOTO: Robert Waschka
Tohle všechno vám předají pohybově úžasní, muzikálně nadaní a navíc sympatičtí herci. Práce s rekvizitami (chůdy), složitě strukturovaná scéna a hromada hudebních nástrojů je jim příjemnou samozřejmostí. Tam, kde Romeo a Júlia přenáší na diváka vírus laskavé konverzační komedie, tady režisér Jakub Nvota používá techniky až dryáčnické. Ale v obou případech, jak jsme na to u slovenských divadel na Kopřivě zvyklí, zažijete super divadlo.
Pokud sedm zkoušek zimou, větrem, kolemjdoucími, pejskaři a podobně přežije i divák, dočká se sladké odměny. Je to prostě legrace, která zahřeje, rozesměje huronským smíchem a v konečném důsledku překvapivě možná i poučí. Robert Waschka

Cely divadla P.A.T. aneb divácký pat

Existencionální scénický koncept aspirující na kontextovou paralelu geometrie židle a introspektiva gendrově dehumanizované feminny. Zkrátka hustodémonskykrutopřísný divadlo.
Geometrie ženy a židle. Sláva Daubnerová.
FOTO: Robert Waschka
Pokud jste po přečtení tohoto úvodního odstavce nepocítili intelektuální orgasmus nebo záchvat smíchu, není tento kus určen právě vám. Často se mi stane, že uvažuji, co tím chtěl autor říci. A většinou takto rozebírám nějakou nepochopenou scénu. Zde bych musel začít zvukem, pokračovat textem, scénografií, zkrátka hluboce se zamýšlet nad celým divadlem.
Navíc od začátku se přes forbínu do sálu lila vlna napětí - tak co bude? Nebylo nic. A pufnutí této bubliny na konci mě ani neprobudilo. Technicky vzato jde o skutečně dobré divadelní řemeslo. Každý pohyb sedí, herečka vykřikuje sentence v krkolomných polohách. Scéna je naplněna až přeplněna symbolickými předměty... 
Jen to nějak nefunguje, nebo alespoň ne na mě (i když úvodní kruh s dvanácti částí a židle postavená v červené tekutině mi, nevím proč, silně evokoval to neštěstí, které každou dospělou ženu jednou měsíčně postihuje).
Tak si z celého kusu odnáším jedinou myšlenku. Až nám doma chcípne pes, nebudu líný a nezahrabu ho do hromady hnoje. Jinak bude po prvním dešti opět s námi. Robert Waschka

Diváci nadšeně podlezli laťku humoru s Túlavým divadlom

Koná se konkurz na Romea... FOTO: Robert Waschka
Šílený bugr na hradbách pod štramberskou Trúbou. Bohabojní místní mohou jen doufat, že se neblíží zase nějací nevěřící nájezdníci a nedojde na řezání uší. Zní to jako bolestné kvílení, ale připomíná to ještě něco... Aha, divné, zní to jako výbuchy smíchu! Trúbu dobylo a diváky smíchem dobilo Túlavé divadlo s dnešním prvním představením Rómeo, Júlia a vírus.
Juliina dojka. FOTO: Robert Waschka
Klasika - milenci. FOTO: Robert Waschka
Vtipné úskoky do přítomnosti, minulosti i budoucnosti - jak jsme je na Kopřivě už v podání tohoto souboru a na hamletovské téma viděli. Ale kdo by se bál ohranosti, je přehnaný skeptik. Režisér Jakub Nvota jako vypravěč roztáčí kolo gagů a absurdit. Ansámbl improvizuje, přizpůsobuje vtípky krásnému prostředí amfiteátru obklopeného hradbami a hlavně - hraním se baví a užívá si každou srandu. 
Režisér a vypravěč získává nadhled.
FOTO: Robert Waschka
A to je pro diváky tak neodolatelné koření, že se smějí téměř nepřetržitě. Ani studený vítr a sluníčko zákeřně schovávající se za mraky je neodežene. A bouřlivý potlesk na konci dává tušit, že možná máme nového vítěze divácké ceny...? A to i přesto, že už v půlce Juliina dojka (kojná) podlezla laťku humoru...
A sakra. Tybalt to schytal. FOTO: Robert Waschka
Tradiční balkonová scéna netradičně - s břečťanem.
FOTO: Robert Waschka
Konec dobrý, všichni mrtví. (lwc)

Lidi za oponou aneb Důležití lidé Kopřivy, kteří nejsou vidět

Kdo jsou lidé, kteří se starají o Kopřivu, často i roky a desetiletí, jen nejsou vidět před oponou? Také nás to zajímalo, některé vám představíme teď, jiné později.
Letos přijel na Kopřivu po letech brněnský divadelník Zdeněk Čecháček, který usedl v porotě a je dokonce jedním ze sponzorů přehlídky. Čecháček je spojený s prvními třemi ročníky Kopřivy (roky 1987, 1988 a 1989) jako konzultant a lektor přehlídky. Na první Kopřivě také vedl seminář na téma Současné tendence a perspektivy netradičního divadla v závislostech na Šrámkův Písek 86 a chystanou Dílnu 87.
V rámci druhého ročníku také Divadlo X Brno, které vedl, vystoupilo na Kopřivě s hrou Koncert pro Woodyho Allena. V programu se tehdy psalo: "Divadlo je stálicí netradičního divadla, což je myšleno v dobrém slova smyslu a upřímně, neboť souboru je vlastní neustálé hledání a experimentování. Inscenace Koncert pro Woodyho Allena, kterou vytvořil člen souboru Jaromír Skorkovský na základě díla spisovatele, scénáristy a herce W. Allena, "se odehrává v atmosféře typicky americké – box a jazz a fazole". (Z dopisu vedoucí souboru J. Chalupové). Těšíme se na opětovné setkání s vůdčí osobností X-ky Zdeňkem Turbou, který ač Čecháček je správný Moravák a učí nás, co je to divadlo, teoreticky i prakticky."
O zásluhách divadelníka Zdeňka Čecháčka-Turby jsme psali také ve sborníku Kopřivový herbář, který vyšel v roce 2006 při 20. výročí přehlídky. V něm se objevil i tento medailon: "Zdeněk Čecháček-Turba se narodil roku 1938 v Ostravě; vystudoval přírodovědeckou fakultu MU v Brně, obor matematika-fyzika; tehdy s Radimem Vašinkou založili Divadlo poezie X 59, později Divadlo X, Ikska; po škole musel na dva roky na vojnu, pak pracoval 10 let v ČSAV (akademie věd) v oboru molekulární radiobiologie, od roku 1974 ve zdravotnictví, kde založil laboratoř, kterou teď provozuje privátně; Divadlo X ukončilo činnost v roce 1990, od té doby se věnuje netradičnímu divadlu nepravidelně, většinou v nějakých hodnotících sborech; tak se dostal na pozvání Jirky Cachnína také na Kopřivu v několika počátečních letech; je rád že Kopřiva jede dál."
Dnes Zdeněk Čecháček na staré časy spojené s Kopřivou vzpomíná s úsměvem. "S Jiřím Cachnínem jsme si hned padli do oka. Líbilo se mi, jak on vnímal divadlo, navíc mám pro tenhle kraj slabost, protože pocházím z Ostravy. Byl jsem porotcem asi ve dvou pozdějších ročnících. Tehdy jsme totiž byli spíš aktivní, než abychom rozdávali rozumy, to dělám nerad i dnes. Tak jsme tu radši hráli."

S historií polských souborů vystupujících na Kopřivě je spojeno jméno Jaroslava Sopucha. Ten ve svém volném čase překládá z polštiny texty k představením a jednou také polskému souboru tlumočil. "Dělali jsme překlady k polským divadlům, která přijíždějí na Kopřivu. Žiji ve smíšením manželství s Polkou, mám tedy k Polsku a polské kultuře blízko," říká Jaroslav Sopuch. Ten nevidí příliš velký rozdíl mezi divadly českými a polskými, tedy alespoň na profesionální úrovni. "Ale když do Kopřivnice přijede polské divadlo, tak to rozhodně vyčnívá," dodává. Sopuch také díky znalosti polského prostředí inspiroval dramaturga Kopřivy Jiřího Cachnína při výběru některých divadel: "Bavili jsme se s Jirkou u piva o Piotrovi Tomaszukovi, na Kopřivě pak byl skvělý soubor Wierszalin." (lwc)

Cachnín radí: Přijďte dnes do Cely

Slovenská divadla a vážná témata – to je linie letošní přehlídky. A jak už to tak bývá, tohle pravidlo potvrzují i dnešní vyjímky.
Dramaturg Jiří Cachnín doporučuje především představení Cely v podání bratislavského Divadla P.A.T. „Je to velmi zajímavý, alternativní výtvarně-scénický projekt Slávy Daubnerové. Všechny kusy tohoto divadla stojí za vidění, ale ty větší nemůžeme na Kopřivě udělat, protože jsme limitováni prostorem. Cely jsou silné představení, které získalo v roce 2007 zvláštní cenu poroty za scénický koncept a režii na festivalu Nová dráma,“ zve Cachnín.
Túlavé divadlo na Kopřivě 2004 s hrou Hamlet, alebo
Nález lebky. FOTO: Robert Waschka
Dnešní nabídku ovšem zahájí druhý díl úspěšného komediálního seriálu... Vážně – hra Rómeo, Júlia a vírus je další ze Shakespearovské série pouličních představení bratislavského Túlavého divadla v režii Jakuba Nvoty. V roce 2004 viděli diváci Kopřivy hru Hamlet, alebo Nález lebky. A i když je Romeo a Julie tragédie, stejně jako Hamlet, slibuji už nyní bolestivé záchvaty smíchu. Pokud bude druhý Shakespeare stejně vydařený jako ten první, zaručuje to bezbřehou zábavu.
A pak už půjde jen o vážná témata – třeba o „pouliční horor“ Žena, Pánboh, Čertisko a sedem zakliatych v podání Starého divadla Karola Spišá v Nitre. Opět v režii Jakuba Nvoty tak před diváky ožijí Prostonárodní slovenské pověsti Pavla Dobšinského.
Hru s tématem německého odsunu a vyrovávání se s historií v soukromých příbězích – Trash Story, představí Divadlo Silesia z Ostravy. Úspěšné hry mladé polské autorky Magdy Fertacz se zhostí nový ostravský divadelní soubor.
Diváky mohou lákat i netradiční místa performancí – Túlavé divadlo zahraje za hezkého počasí ve štramberském Amfiteátru pod Starou věží a horor si můžete prožít před sochou T.G.M. Naproti Katolickému domu v Kopřivnici. (lwc)

Kopřiva, verze 25. Kde jsme a kam směřujeme

Vlado Benko v představení Pastier.
FOTO: Robert Waschka
Přelomový je podle mého názoru právě pětadvacátý ročník Kopřivy. Přehlídka netradičního divadla se nejen přenesla přes různé peripetie (od přežívání v socialistické alternativě, přes bouřlivá devadesátá léta komerčních priorit, politické kotrmelce na komunální úrovni, až po odchod zpět do alternativního světa vloni po přestěhování z kulturního domu), navíc vyrostla z dětských nemocí. Je to otřepaný příměr, já vím, ale té rostlině se zřejmě opravdu nejvíc daří, když se jí oficiální (kozlo)zahradníci snaží vytrhat a zničit. Má totiž podstatnou výhodu - stálý přísun živin od svého dvorního opečovávatele Jirky Cachnína a bohatou zálivku diváckého zájmu.
"Snažíme se stále dělat tradiční přehlídku netradičního divadla. Neděláme pustou komerci, vybudovali jsme si za ta léta jméno právě na tom, že přispíváme k bourání bariér, například mezi slyšícími a neslyšícími. Podporujeme místní divadla, přivážíme netradiční představení ze Slovenska a Polska. Letos jsme se zaměřili především na slovenská divadla a na výběr převážně vážných témat," kostatuje Jiří Cachnín.
Kopřiva je už druhým rokem rozkročená mezi Kopřivnicí a Štramberkem. Starosta Štramberka Jan Socha to komentuje: "K tomu donutila pořadatele situace, ale Štramberk jako mekka divadla Kopřivu vítá. I když Štramberští jsou konzervativní, najde tu přehlídka druhý domov."
Diváci si zvykli cestovat mezi sály v Kopřivnici a Štramberku
autobusem zadarmo. FOTO: Robert Waschka
Socha dodává, že Kopřivu má jednoznačně spojenou se jménem Cachnín, který je otcem zakladatelem přehlídky.
Cachnín má podporu také od brněnského divadelníka Zdeňka Čecháčka, který přijížděl na první ročníky Kopřivy jako konzultant a lektor. "Mě se na Kopřivě vždycky líbilo, že ta myšlenka byla volná a pak nastala mezi vybranými divadly docela divoká konfrontace. Když mě Jiří požádal o účast v porotě a sponzorský dar, nemohl jsem odmítnout. Jsem rád, že přehlídka pokračuje, ale potřebuje znovu prorazit a oživit," říká Čecháček.
Kopřiva nastěhovaná do Katolického domu v Kopřivnici a částečně i do Štramberka se po loňské zásadní proměně stabilizovala. Jako dlouholetý pozorovatel jejího růstu musím na závěr konstatovat, že mě letos něco překvapilo. Příjemně. Přehlídka odchodem do alternativy dostala nový impuls - stabilizoval a ověřil se okruh spolupracovníků, zmatky, zpoždění a nejasnosti, které často kulturní akce provází, už Kopřiva nezažívá. Alternativa, ale profesionálně připravená.
Lenka Waschková Císařová, Robert Waschka

Po prvním dni přehlídky vede u diváků Víťa Marčík

Nejvíce diváků přilákal a nejlepší hodnocení od nich dostal po prvním dni přehlídky Víťa Marčík za představení Pašije odehrané v kostele svatého Bartoloměje. Mohla by se tak zopakovat loňská situace, kdy Mistéria Buffa odehraná Marčíkem získala cenu diváka. Pomyslné druhé místo má zatím levočský Pastier.
(lwc)

pátek 8. dubna 2011

Pastier vyprávěl o UFU i o životě

Pastier Vlado Benko. FOTO: Robert Waschka
Jsou tváře jako pohoří - zbrázděné hořem, zvrásněné smíchem, zbarvené podzimem života. Vlado Benko takovou tváří vládne. Ale na obrovský herecký výkon, který předvedl v představení Pastier Levočské divadelné spoločnosti, by to nestačilo.
Pasák krav je archetypální postava. Gumáky, klobouk jako homole a sukovice. Na ztvárnění postavy stačí. Na její věrohodné oživení je třeba mnohem víc. Civilní herectví je to, o čem se často mluví, ale v našich končinách k vidění moc není. Benko se v roli cítí přirozeně.
Od lehké až bavičské polohy se postupně dostává ke gradujícímu finále plnému citů. Pláč? Ano. Nejen uvěřitelný, přímo organicky dokonale civilní pláč. Nikde nepřepáleno, nikde s malým nasazením. Minimalismus hlasového projevu koresponduje s uměřeností gestikulace. Tady se hraje očima, či spíše prsty svírajícími zapálenou cigaretu (mimochodem jediný rušivý okamžik ve hře, dým z cigarety v uzavřeném prostoru mezi diváky ne každý akceptoval s radostí).
Fascinující je, že pokud se mladých zeptáte na jejich stupeň porozumění slovenštině, málokdo vám nějaký vyšší odkývá. Přitom celé představení probíhající v pastýřském slangu s východňárským přízvukem bylo divákům dokonale srozumitelné.
Většinou se zabývám scénou, tentokrát není moc o čem psát. Ve světle reflektoru stojí na scéně kýbl, který se stává stojanem na hůl, ovčáckým psem a v zásadě i kýblem. Dále zde stojí stolička, hrající ... stoličku. A přesto chvílemi věříme, že támhle je smrk a v dálce hora Magura. I to UFO, které za ní pravidelně mizí, bychom Benkovi uvěřili, ale začalo sněžit a když je zataženo, ani UFU nelítá.
Co je na tom skoro hodinovém představení tak fascinujícího, že všichni jen sedí a hledí? Defilují před námi životní peripetie "obyčejného ogara". Pracovní úrazy, nezdárné děti, líný spolupracovník. Příhody s obecním bláznem, trochu komedie, trochu tragédie ... kořalka a cigára. Co je na tom zajímavého? Člověčina, syrová, a přece k slzám dojímavá. Čistý odvar z poctivýho chlopa.
Robert Waschka

Kopřivoví lidé. Jak to vidí diváci?

Radana, Kopřivnice:
„Na Kopřivě jsem rozhodně více než popatnácté. Divadlo Neslyším jsem viděla již před třemi lety, mám ráda Karla Heřmana, líbí se mi jejich zpřístupňování světa neslyšících slyšícím, i když byl tento kus pro děti. Obdivuju je, jak utáhou hodinové představení a dokážou zaujmout děti, což je náročnější divák, než dospělý. Neuvažuji o tom, jaký typ Kopřivy jsem navštívila, vybírám si divadla a jednotlivé herce, ať jsou na té či oné přehlídce. A tady vidím tradici netradičních forem.“

Martin, fotograf:
„Šlo mi hlavně o fotky, divadlo jsem vnímal okrajově. Ale pochopil jsem, že to byl perfektní horor (Ve dne spím, v noci ne...). Především se mi líbilo střídání světel, scéna se neustále měnila a působila skvěle pochmurně, což myslím i mělo tak fungovat. Na Kopřivě jsem poprvé a když mě někdo pozve, přijedu vždy znovu rád.“

Markéta, Praha:
„Studuju divadelní vědu v Praze, ale to není ten hlavní důvod, proč jsem přijela. Zajímalo mě, jaké to bude, našla jsem si Kopřivu téměř naslepo v seznamu letošních divadelních akcí. Vlastně nevím, co se tu bude hrát, ale rozhodně se těším. Skoro si říkám, škoda že mám hotovou ročníkovou práci, ale mohla by z toho být hezká bakalářka...“
(row)

Čajová Mandala zpříjemní čekání na kopřivové divadlo

Provizorní čajovny zpříjemňují kopřivové čekání už několik ročníků. Letošní novinkou je čajovna vybudovaná místní art té kafé Mandala, která je od 1. dubna nově otevřena v suterénu Šustalovy vily.
Dnes má čajovna na Kopřivě otevřeno do 2 hodin do rána, v sobotu od 17.30 do 23 hodin. Najdete jí za schůdky vlevo od jeviště v Kaťáku.
(lwc)

To je ten starý příběh...

Vyznání může být různé. Vyznání zazní jinak, je-li z lásky, jinak, je-li z pouhé vášně. Zazní jinak pod růžovým keřem a opět jinak v chrámu Páně. A já se vyznávám z lásky k divadlu, ke spektáklu niterně lidskému, a přece plynoucímu s lehkostí (i bolestí) dokonalého řemesla. This is Sparta, to je Marčík!
Víťa Marčík, teprve ke svatozáři směřující.
FOTO: Robert Waschka
Pouliční divadlo pozdvihnuté k mystériu a mystérium zpřístupněné pouličnímu divákovi. Velký obdiv, který k tomuto divadlo chovám, na chvíli ustoupí střízlivému hodnocení kusu. Pašije nevidím poprvé a dávám za pravdu těm, kdo říkají, že to Marčík hraje pořád stejně. Ano, scéna, rekvizity a herecká forma jsou trvalé. Ostatně opakující se i v jeho další práci. A to je dobře! Pro diváka určitě a kumštu je to vlastně jedno.
Jako ostatní Marčíkova produkce stojí Pašije zčásti na scénografické práci a na dokonale volených rekvizitách. Pro tyhle malé vychytávky (sítě – křídla) mám výraz cipovinky, ale v detailu tkví síla, v něm se skrývá Bůh i ďábel. Nevěřím, že svatozář tvořená deskou na barokním kříži, která se vždy zjevuje za Marčíkovou hlavou, je náhodný úkaz. Stát na každé štaci na tom správném místě, to je gró komediantské profese. Ale působit u toho pokaždé tak přirozeně, to je zatracený dar. Nebo děsná léta tvrdé herecké dřiny.
Recenze má přinést informaci, o čem divadlo je a zda má cenu ten kus vidět. V kontextu naší euroatlantické civilizace je doufám zbytečné vysvětlovat Kristův příběh. Má nás zajímat paralelně vykládaný osud chudého kluka ze středověku? Pokud nás zajímá osud toho dítěte v každém z nás, které se ještě dokáže divit zázrakům a hledat cestu ke světlu, pokud nás vůbec zajímá vlastní osud, pak ano, ten příběh za to stojí.
Vrátím se posledním postřehem do osobní roviny a k aktuálnímu provedení Pašijí v kostele svatého Bartoloměje v Kopřivnici v rámci Kopřivy. Když se Marčík na začátku představení ptá: Je tam vzadu slyšet, když mluvím takhle?, většinou se mu dostane odpovědi: Ano, je. Dnes v kostele se mu navíc dostalo dobré rady – mluvte víc na diváky, bude vám lépe rozumět. Děkuji, odvětil Marčík. Ale moji diváci nejsou jen tam, co jste vy, oni jsou i tady, tady a tady, ukázal okolo sebe. Mě napadlo zvednout prst a ukázat nahoru. I tam se na vás dívají, pane Marčík!
Robert Waschka

Ve dne spím, v noci dělám na diváky bububu

Sportovkyně i žena po tragickém otřesu se mohou ubytovat
v penzionu. Před smrtí... FOTO: Robert Waschka
Vystoupení místních mladých herců je další z tradic, které si Kopřiva ve své historii vybudovala. Kopřivnické divadlo Na značky, Údivadlo, spojené s místním Domem dětí a mládeže (DDM), představilo další adaptaci povídky Raye Bradburyho.
Na tomto hororovém kusu je nutné ocenit nenápadné postupné budování napětí a zvyšování hladiny strachu. V ochotnickém, ale srdcem podaném provedení s plným nasazením, nám mladí herci předložili plný talíř děsivých dobrot.
Od postavy možného mafiánského vraha (fakt cool koženej kabátek, zelená jede!), přes postavu úchylné spisovatelky či snad investigativní (ó je!) novinářky, po postavy upíra – dřevorubce a šílené siroty.
Obzvlášť potěšující je vršení minipříběhů herci a jemné balancování nejistot. Tušíme, že nikdo není tím, kým se zdá. Kdo je však na seznamu obětí a kdo na seznamu stvůr? Je vražda nelidské bytosti vůbec vraždou? A je vůbec vraždou něco, co činí milé, týrané, osiřelé děvčátko? Zkrátka Emily má mé sympatie.
V penzionu se ubytovaly také moderní
sestry. FOTO: Robert Waschka
Z trochu technického soudku – velmi zajímavá byla scénografie, jednotné černé pozadí v závěru doplněné postelí. Ovšem postelí z ptačí perspektivy, takříkajíc lůžko nastojáka. Jemné zpracování kuchnutí v něm odstaveného upíra dívenkou, vrcholilo vyndáváním jeho orgánů, které byly nápaditě znázorněny dětskou stavebnicí. Aktéři jsou zjevně připraveni k dalšímu hereckému zrání.
Režisér představení Dan Brhel přiznává, že teď na Bradburym trochu "ujíždí". "Má to tajemství, tak je to přitažlivé nejen pro herce, ale i pro mě. Dobře se s tím tématem pracuje. Povídka slouží jako kostra a na ní nabalujeme nápady. Není to rozhodně jen moje režisérská práce, ale tvůrčí proces všech členů. Chci, aby i oni přicházeli s nápady a obohacovali se navzájem. Je to dobrodružství," vysvětluje Brhel. Jemu už se v divadelních spolcích DDM vystřídaly tři generace. "Skončí většinou odchodem na vysokou školu, velká část z nich studuje herectví, divadelní vědu. Jsem rád, že dobří holubi se vracejí - teď se vrátil celý jeden soubor holek, který přečkal výšku. A už jsme byli na přehlídce v Brně," uzavírá Brhel.
Robert Waschka, Lenka Waschková Císařová

Otevírací pohádka vylovila z oceánu Největší poklad

Kdybych chtěla začít nějakým klišé, řekla bych, že největším pokladem je porozumět si i beze slov. A vlastně bych už nemusela pokračovat a dlouze se rozepisovat o prvním představení letošní Kopřivy - pohádce Největší poklad. Ale to by byla škoda, protože jestli jste ještě neslyšeli o brněnském Divadle Neslyším, je nevyšší čas se o něm něco dozvědět.
Petra Vaňurová a Karel Heřman. FOTO: Robert Waschka.
Cesta neslyšící čarodějnice Petry a jejího ukecaného havrana Karla za pokladem je nápaditou, překvapivou a barevnou hrou s obrazy, symboly a zvuky. Bílé deštníky jsou zrcadlem mořských ryb a potvor. Karel Heřman je tropickým ostrovem i modrou velrybou.
Oba hrají s nasazením, energií a svůdnou hravostí, nakažlivou především pro děti, třeba malého Františka z obecenstva.
Subtilní příběh o cestě za přátelstvím se tak stává dokonale fungující fantazijní hrou. Slova se tu mění v poetické symboly znakového jazyka, rytmus se stává společnou hudbou.
Děti nadšeně reagují na živelné pohybové herectví Petry Vaňurové, mě baví její grimasy včetně přesného plazení jazyka při soustředění. Do děje se tak postupně nechají zatáhnout i dospělí, kteří se na začátku tvářili, jak jsou nad věcí.
Karel Heřman jako velryba. FOTO: Robert Waschka
Hra Největší poklad měla premiéru 9. listopadu loňského roku, jak mi v šatně po představení říkají oba herci. Je to jejich třetí společná práce. Hudebník Karel Heřman, zpěvák brněnské skupiny Čankišou však podotýká, že je to nejtěžší představení ze všech. Musí tu zpívat, bubnovat, hrát, pohybovat se, pracovat s rekvizitami, dodává Petra Vaňurová. "Mě ale baví si hrát," usmívá se Heřman. A přestože je představení určené především dětem, oba herci jsou potěšení, že na ně chodí i dospělí. "Děti jsou skvělí diváci - fandí nám, komentují děj, čarujou s náma," konstatuje Heřman.

Dětské nadšení dokládá i hodnocení představení od malých diváků - Františka a Klárky.
Klárka: „Mě se nejvíc líbilo, jak ta holka tančila.“
František: „No tak mě se nejvíc líbilo, jak tančil ten kluk.“
Klárka: „Popleto! Ten pán zpíval.“
Diváci František a Klárka. FOTO: Robert Waschka
František: „Aha, jsem to ale popleta. Tak mě se nejvíc líbilo, jak ten pán zpíval.“
Hra je dalším počinem brněnské režisérky Zoji Mikotové. V její řežii na Kopřivě už v roce 2007 vystoupilo Divadlo Neslyším a v roce 2004 atelier neslyšících DiFa JAMU.
Lenka Waschková Císařová

Rovnost genderu na Kopřivě – moderátorka a moderátor

Moderátorka Eva Lankočí. FOTO: Robert Waschka
První den přehlídky Kopřiva uvádí již tradičně reportérka ostravského studia České televize Eva Lankočí. Zítra ji měl vystřídat ostravský herec a moderátor Aleš Juchelka. Tomu však bohužel onemocněl syn, nahradí ho tedy jeho kolega Adam Parma.
(lwc)
Moderátor Adam Parma: FOTO: Robert Waschka

Kopřiva má zkušené porotce

Luděk Richtr jako nadšený fotograf.
FOTO: Robert Waschka
Porotce – profesionál Luděk Richtr, porotce spojený s tradicí Kopřivy – Zdeněk Čecháček a loni porotce nováček – Robert Waschka: to je složení poroty, která diskutuje s diváky a rozhoduje o cenách na letošní Kopřivě.
(lwc)

Vítězové dostanou ksichty

Jedna z cen Ondřeje Galii. FOTO: Robert Waschka
Na Kopřivě se tradičně udělují tři ceny, tedy i letos. O dvou z nich, ceně za tvůrčí přínos a ceně za nejlepší herecký výkon, rozhoduje porota. Cenu diváka si „vykuličkují“ návštěvníci představení. Autorem cen je po tradičním Bronislavu Hrubém již podruhé Ondřej Galia. Po loňských ostře barevných cenách letos přicházejí hladké skleněné divadelní obličeje.
(lwc)

Editorial

První, co mě napadlo po letmém přečtení programu je, že témě letošní Kopřivy se ponese v duchu „převážně vážně“. Prostě tradiční přístup netradiční divadelní přehlídky, jakou Kopřiva byla a je i po pětadvaceti letech.
Mimochodem, ještě alžbětinské divadlo neodlišovalo komedii a tragédii tak, jak je dnes známe. Lišily se jen podle konce. Zkrátka smích a lehkonohé hraní po celé představení a nakonec smrt a zmar – tedy tragédie. Totéž – a nakonec hepáč – tedy komedie. Když tam byl malý psík a trhání nohavic, hra byla určena především pro královnu Alžbětu (tedy alespoň podle fabule filmu Zamilovaný Shakespeare).
Co nás tedy čeká na letošní k(K)opřivové scéně? Vážné i nevážné konce, zcela jistě vážné výkony herců a doufejme nevážný komentátor.
Jakkoliv vážné mám pocity při čtení programu, skutečnost, že jsem opět na Kopřivě, u mě zatím vyvolává radostný úsměv.
Robert Waschka