pátek 8. dubna 2011

To je ten starý příběh...

Vyznání může být různé. Vyznání zazní jinak, je-li z lásky, jinak, je-li z pouhé vášně. Zazní jinak pod růžovým keřem a opět jinak v chrámu Páně. A já se vyznávám z lásky k divadlu, ke spektáklu niterně lidskému, a přece plynoucímu s lehkostí (i bolestí) dokonalého řemesla. This is Sparta, to je Marčík!
Víťa Marčík, teprve ke svatozáři směřující.
FOTO: Robert Waschka
Pouliční divadlo pozdvihnuté k mystériu a mystérium zpřístupněné pouličnímu divákovi. Velký obdiv, který k tomuto divadlo chovám, na chvíli ustoupí střízlivému hodnocení kusu. Pašije nevidím poprvé a dávám za pravdu těm, kdo říkají, že to Marčík hraje pořád stejně. Ano, scéna, rekvizity a herecká forma jsou trvalé. Ostatně opakující se i v jeho další práci. A to je dobře! Pro diváka určitě a kumštu je to vlastně jedno.
Jako ostatní Marčíkova produkce stojí Pašije zčásti na scénografické práci a na dokonale volených rekvizitách. Pro tyhle malé vychytávky (sítě – křídla) mám výraz cipovinky, ale v detailu tkví síla, v něm se skrývá Bůh i ďábel. Nevěřím, že svatozář tvořená deskou na barokním kříži, která se vždy zjevuje za Marčíkovou hlavou, je náhodný úkaz. Stát na každé štaci na tom správném místě, to je gró komediantské profese. Ale působit u toho pokaždé tak přirozeně, to je zatracený dar. Nebo děsná léta tvrdé herecké dřiny.
Recenze má přinést informaci, o čem divadlo je a zda má cenu ten kus vidět. V kontextu naší euroatlantické civilizace je doufám zbytečné vysvětlovat Kristův příběh. Má nás zajímat paralelně vykládaný osud chudého kluka ze středověku? Pokud nás zajímá osud toho dítěte v každém z nás, které se ještě dokáže divit zázrakům a hledat cestu ke světlu, pokud nás vůbec zajímá vlastní osud, pak ano, ten příběh za to stojí.
Vrátím se posledním postřehem do osobní roviny a k aktuálnímu provedení Pašijí v kostele svatého Bartoloměje v Kopřivnici v rámci Kopřivy. Když se Marčík na začátku představení ptá: Je tam vzadu slyšet, když mluvím takhle?, většinou se mu dostane odpovědi: Ano, je. Dnes v kostele se mu navíc dostalo dobré rady – mluvte víc na diváky, bude vám lépe rozumět. Děkuji, odvětil Marčík. Ale moji diváci nejsou jen tam, co jste vy, oni jsou i tady, tady a tady, ukázal okolo sebe. Mě napadlo zvednout prst a ukázat nahoru. I tam se na vás dívají, pane Marčík!
Robert Waschka

Žádné komentáře:

Okomentovat